I)  V Ý CH O V A   K E   K Ř E S Ť A N S K Ý M   I D E Á L Ů M

IDEÁLY JSOU JAKO HVĔZDY

1. Vymezení pojmu ideál

Pojem „ideál“ je odvozen z latinského adjektiva „idealis“, jež znamená „příkladný“, „vzorový“.  Pokud odhlédneme od Platónova učení o idejích jako praobrazech vpravdě skutečného bytí v protikladu k věcem smyslového vnímání, jež musí být vždy nedokonalé, pojem „ideál“ poprvé použil[1] v 17. století jezuitský malíř Francesco de Lana  (1631 – 1687). Ten ve svém díle „Magisterium Naturae et Artis“ zdůrazňoval, že by umělci neměli tvořit podle ideálu, ale podle přírody. Neměla být však zachycena přirozenost ve své podstatě, ale z více předmětů vybráno jen to krásné a ztvárněno v jediném.[2] Pod vlivem historického vývoje a společenských změn i pojem „ideál“ prošel několika stádii. Dnes tomuto výrazu běžně rozumíme dvojím způsobem: Ideál jako fikce a ideál jako dokonalost.

1.1 Ideál jako fikce

V tomto pojetí je ideál nahlížen jako fiktivní, smyšlený, tedy neskutečný jev[3] vyskytující se v jednání lidí, kteří si nechtějí nebo neumí připustit aktuálnost přítomné reality a kteří se vzpírají nést její následky. Jedná se o negativní pojetí ideálu, jež člověka vede k nekritickým fantazijním představám. Frustrace z nedosažitelnosti[4] takového neadekvátního[5] ideálu se pak často stává zdrojem psychických onemocnění bránících nejen  v převzetí zodpovědnosti za lidský život, ale stává se i překážkou v rozeznání dalších životních možností.  Personalizovaná podoba ideálu pak získává rysy idolu,[6] zidealizované představy o sobě nebo o druhém člověku.
Ideál jako nebezpečí představil především Sigmund Freud, když tvrdil, že ideál člověka „nutí se strachem a očekáváním hledět do budoucnosti nebo se deprimován ohlížet  za minulostí.“[7] Podle něj honba za ideálem vede k potlačování přirozených přání a pudů,[8] láska k sobě samému i druhým je zastíněna pohledem na „ideální já“ vymezené očekáváním společnosti.[9]
Pokud psychoanalýza pojem „ideál“ spojuje se strachem a deprivací ve vztahu k budoucnosti i minulosti, v následujících kapitolách se ukáže, že právě s ideálem lze prožívat přítomný okamžik ve větší svobodě a radosti. Je-li život podle ideálu chápán jako potlačování pudů, pokusím se doložit, zda platí pravý opak: že je nutné zaměřit pozornost  na vášně, bez jejichž přijetí a správného nasměrování by člověk nikdy nedokázal v pravdě rozvíjet sebe sama. Konečně představa ideálu jako překážky v budování plnohodnotných vztahů kvůli nesprávnému přesunutí těžiště na „ideální já“ dostane vysvětlení v kapitole „Schönstattská pedagogika“, konkrétně ve vysvětlení způsobu, jak žít tzv. „osobní ideál“.

1.2 Ideál jako dokonalost

Dokonalost jako synonymum ideálu značí plnost, absenci jakékoli vady a nejasnosti. Jelikož takový stav člověk kvůli zkušenosti se světem tvořeným hranicemi nemůže být schopen pojmout, představuje si ideál jako něco dokonalého, co naplňuje vše nejvyšší  „do – konce“.
Díky myslitelům jako Gotthold Ephraim Lessing (1729 – 1781), Immanuel Kant  (1724 – 1804) a Friedrich Schiller (1759 – 1805) byla dokonalost ztotožňován s ideou krásna, již je možné nahlédnout v nejryzejší podobě v přírodě. Ideál odpovídal představě umělce  o uměleckém díle, jeho dokonalé podobě složené z jednotlivých „ideálních“ prvků abstrahovaných z nedokonalých bytostí a jevů v přírodě.[10] Teprve Immanuel Kant do ideálu vložil morálně praktický význam tím, že vyzdvihl člověka jako individuum, které je obdařené rozumem.[11] Ideál člověka se tedy osamostatnil od ideálu vkládaného do jiných konkrétních jevů jako např. uměleckých děl a vědy. „Ideál“ tak přestal být vzorovým praobrazem určitého druhu nebo typu skutečnosti[12] v představě umělce, ale stal se ideálem konkrétního individua, který svým rozumem a vůlí může ve svobodě rozhodovat o míře chtěného uskutečnění. Friedrich Schiller ve vztahu k ideálu zdůraznil význam propojení rozumu se smyslovostí, však s určující rolí myšlení. Podle něj ideál vzniká tehdy, když vůle svobodně dodržuje zákon nutnosti a při vší proměnlivosti fantazie rozum určuje jeho pravidla.[13]
V tomto „estetickém“ pojetí přes všechny snahy zaměřit pozornost na individuum zůstala individualita člověka nedotčena. Jedinečnost člověka s jeho nadáním, zvláštnostmi  a sklony měla být naopak potlačena ve prospěch obecné ideje krásy a dobra. Proto chybí uchopení ideálu v jeho nejvlastnější podobě: ideál jako nejvyšší možné dobro člověka.

1.3 Ideál jako nejvyšší možné dobro člověka

Ideál v prvním pojetí (ideál jako fikce) je výsledkem útěku člověka před skutečností do světa představ. Druhé pojetí (ideál jako dokonalost) je snahou kompenzovat lidskou nedokonalost touhou po ní, potřebou jít výš kvůli bezradnosti jak zacházet se sklony ke srovnávání se s nejvyšší představitelnou, však vždy abstraktní ideou. Těžiště pozornosti vždy leželo mimo člověka.
 Ideál však lze uchopit i jako centrum člověka, nejvlastnější jádro jeho originality.  Teprve ideál, který vychází ze sebepoznání, z přijetí vlastních hranic a uvědomění  si kardinálních hodnot zaměstnávajících nejen intelekt, ale i citové prožívání jednotlivého člověka, se může stát cestou k naplnění života. Sebepřijetí a použití vlastního potenciálu k rozvinutí přirozené touhy překračovat sebe sama se mohou stát onou cestou k sobě samému. Cestou, ne cílem, protože cesta je tím cílem. Nepůjde už o fiktivní představu ani o vyrovnání se s komplexem vlastní nedostatečnosti, ale o radostné uvědomění, že život je nutné vzít vážně, aby si člověk mohl vážit sebe samého. Vzít život vážně nelze jinak než zaměřením  na jeho podstatu, na otázku po jeho smyslu. Smysl předpokládá cíl, ten musí být jedině ideálem. Ideálem, který tu není, ale k němuž je třeba dojít. Je to cíl, který člověku není předložen nějakou vnější autoritou jako nejlepší varianta jeho života, ale jejž si vytyčuje člověk sám pohledem jak do svého nitra tak na „nejvyšší možné“. „Nejvyšší“ pro člověka vždy bude znamenat soubor zásadních hodnot, které bude projektovat do ideálu, a aby zůstalo „možným“,[14] půjde o kritické zhodnocení vlastních možností. 
Ideál se tedy nikdy nemůže zařadit do oblasti přítomného, ale přesto může být uskutečňovanou přítomností. Přítomností v tom smyslu, že bude zpřítomňován životem s jeho paradoxy: dokonalost nedokonalostí, dosahování nedosažitelného, radost z nejvážnějšího,… Aby ideál nepřestal být ideálem, nikdy se nemůže zbavit svého atributu „nedosažitelný“, vždy zůstane „hvězdou“[15] v neodhadnutelné výšce. Však „ve světle ideálu, jasným poznáním nedosažitelného se zvyšují šance pro uskutečnění dosažitelného.“[16]  Aby si však člověk vytyčil ideál odpovídající jeho životnímu zaměření, musí pohled nejprve zaměřit na základ, na němž stojí – základ tvořený hodnotami a touhami, jež nejvíce zaměstnávají jeho pozornost. Teprve pak si bude moci ve své nejistotě být „jistý“, že se dívá správným směrem,  na „hvězdu“, jež je mu vlastní, jíž je on sám. Bude si moci být jistý natolik, že si ani na chvíli nebude smět dovolit přestat prověřovat, zda je jeho jistota opravdu jistou. Předem vytyčený ideál mu však poskytne orientaci v situacích nepřehledných množstvím možných cest.
Nejvyšší možné dobro člověka žijícího z ideálu bude v předložené práci představovat tři roviny: Osvobození od představy ideálu jako povinnosti, rozhodnutí orientovat svoje jednání podle vytyčeného ideálu a odvrhnutí objektivně daných dober, aby člověk našel sám sebe.

1.3.1 Ideál jako protiklad povinnosti

Ideál jako nejvyšší možné dobro člověka překračuje předchozí pojetí i v míře svobody při jeho dosahování. Immanuel Kant charakterizoval člověka jako bytost, jež  je zdokonalování nejen schopna, ale jež je zdokonalování zavázána povinností.[17] Je to zákon rozumu, který zavazuje. Příkaz poslušnosti tohoto zákona může člověka vybičovat k velkým činům. Vždy to ale budou jen činy pouhé racionality, která nikdy nemůže stimulovat člověka jako osobu v její celistvosti. Na rozdíl od toho svobodné rozhodnutí pro dosahování ideálu z touhy po sebepřekročení uvolňuje napětí a odkrývá netušené vnitřní síly.
Rozdíl mezi ideálem a povinností na obecné rovině obrazným způsobem vykreslil již na počátku 20. století Henry Hughes ve své knize „Ideje a ideály“.[18] Jeho impulzy lze použít  i dnes při snaze přiblížit rozdíl mezi ideálem jako povinností a ideálem v pravém slova smyslu: „Povinnost je neúprosná a krutá, ideál půvabný a zářící. Povinnost stroze říká: Musíš, ideály následujeme dobrovolně. Povinnost je chladná, ideál rozehřívá srdce. Povinnost nás tíží jako těžké břemeno, jehož tíže bychom se rádi zbavili. Ideál podněcuje, těší,  lidské povznáší do stavu božského. Je to něco víc než pocit povinnosti, co podněcuje šlechetného knížete k obětavé práci, vědce k celoživotní činnosti, co dokáže nadchnout básníka a umělce k neustálé tvorbě... Kdo ještě v posvátné hodině neobjevil ideály,… neobjevil, co život znamená a co nabízí.“[19]

1.3.2 Ideál jako podnět a měřítko k jednání

Povinnost může stát pouze na začátku výchovy, kdy je nutné, aby dítě vůbec objevilo, co všechno může hlouběji odkrývat, ale pouze ideál zasáhne všechny roviny lidského bytí. Povinnost vychází z myšlení, rozkládá skutečnost do jednotlivých částí, aby ji opět mohla s námahou skládat,[20] ale člověk nadšený ideálem chce jednat. Jediným možným východiskem je pak pohled na cíl, který obsáhne všechny jednotlivosti. Tak jako provazochodec nesmí myslet na propast pod sebou ani se nechat rozptylovat pohledem  do stran, aby bezpečně došel k cíli, i člověk, který chce něčeho velkého dosáhnout, se nesmí nechat odradit jednotlivými překážkami, ale pohled a síly upřít na ideál. V tomto případě  člověk „musí“ v tom smyslu, že „chce“. Ideál tím dostává nový rozměr: kromě funkce inspirující[21] k jednání se stává i jeho měřítkem. Již to nejsou přechodná přání a náhodné činy, ale rozhodnutí, která poukazují na hlubší smysl. Ideál tvoří hranu, na níž člověk balancuje mezi životem bohémským a otrockým - člověku žijícímu ze dne na den pomáhá najít smysl  a směr, člověku svázanému objektivně danými pravidly umožňuje vykročit ze zajetí otrocké morálky.

1.3.3 Ideál jako přitakání a popření zároveň

K nalezení ideálu, jak se ukáže v následujících kapitolách, je potřeba sjednotit několik protikladů: Člověk se musí naučit být natolik svobodný, aby se dokázal rozhodnout  pro dodržování určitého řádu, být otevřený pro poznávání všeobecně platných hodnot, aby byl schopen rozeznat, které z nich mu jsou opravdu vlastní. Takového postoje si lze všimnout například u Abraháma, jehož láska k jeho synu Izákovi byla tak velká, že byl připraven  se ho vzdát.[22]
Při pohledu na velké lidi kterékoli doby můžeme říci, že jejich velikost spočívala právě ve velikosti jejich ideálů, ve velikosti toho, čemu dokázali věřit. Sören Kierkegaard formuloval onen paradox popření sebe sama, aby byl člověk svobodný pro něco vyššího, následovně: „Ne, nikdo nebude zapomenut, kdo býval ve světě velikým, ale každý je velký  po svém a každý v poměru k velikosti toho, co miloval. Kdo miluje sám sebe, bude veliký sebou samým, a kdo miloval lidi, stal se velikým oddaností, ten však, kdo miloval Boha, převyšuje všechny ostatní. Každý bude připomínán, ale každý je veliký v poměru k tomu, v co doufá. Někdo byl veliký tím, že doufal v něco možného, jiný tím, že doufal ve věčnost, avšak kdo doufal v nemožné, je nade všechny ostatní. Každý bude připomínán, ale každý  je velký v poměru k velikosti toho, s čím bojoval. Neboť ten, kdo bojoval se světem, je velký tím, že svět přemohl, a kdo bojoval se sebou samým, je větší tím, že přemohl sebe sama,  ale kdo bojoval s Bohem, je větší než všichni ostatní… Abrahám byl větší než všichni ostatní, veliký v síle, jejíž moc je bezmocnost, veliký moudrostí, jejímž tajemstvím je šílenství, veliký nadějí, jež vyhlíží jako pošetilost, veliký láskou, jež je nenávistí k sobě samému.“[23]
Na této rovině by již bylo povrchní a nepřesné mluvit o lidském dosahování ideálu jako o procesu sebeuskutečňování, v němž člověk krouží jen kolem svého „já“. V pohledu  na ideál jde o něco víc, totiž o vztah. Vztah k tomu, co člověk miluje, v co doufá, s čím  je ochoten bojovat. Toto „nepomíjivé“ pak člověku pomáhá „překročit“ sebe sama,[24] dívat se na to, co zůstane, i když už jedinec nebude moci být fyzicky přítomen. Tomáš Halík tuto otevřenost „neznámému“ nazývá překonání fixace na sebe sama: „Konečným cílem života z víry není sebeuskutečnění, ale dalo by se říci, že sebeuskutečnění vidí v sebepřekročení. Sebeuskutečnění je z hlediska víry vedlejší, doprovodný produkt sebepřekročení. Je to hodnota, která se dostává návdavkem těm, kteří primárně hledají něco jiného.“[25]