Závěrečná reflexe
Na začátku práce jsem si vytyčila dva cíle: „přeložit“ teologicky, filosoficky a psychologicky chápanou pedagogiku schönstattského hnutí s jeho počátky v německém kulturním prostředí do řeči současné české obecné pedagogiky a pokusit se odpovědět na otázku, v čem je význam křesťanského ideálu pro člověka obecně a převážně ve výchově. V prvním úkolu jsem se musela vypořádat s problémem „nemožnosti“ přeložit některé výrazy doslovně a nutností opisu pomocí českých jazykových prostředků, neboť jsem se setkala s odlišným způsobem myšlení. Některá témata bylo z důvodu obsáhlosti naopak nutné eliminovat na pouhou zmínku nebo odkaz na literaturu umožňující případným zájemcům další studium. Ačkoli jsem se snažila zaměřit na pedagogickou stránku problému, vždy zároveň nutně zaznívaly i otázky specificky náboženské, pro jejichž osvětlení by bylo třeba teologické argumentace, jež by přesahovala rámec této práce. Kvůli snaze srozumitelně přiblížit kentenichovské pojetí výchovy si jsem vědoma možnosti ne zcela přesného výběru formulací, jež by mohly způsobit částečné nedorozumění. Jistě k tomu přispěla i téměř chybějící kritická reflexe schönstattského pojetí života ze strany nestranných odborníků. Přesto se lze na základě uvedených skutečností domnívat, že se mi v rámci možností podařilo pomocí trojkroku „přijmout – uchopit – zpracovat“ „přemostit“ dva odlišné jazykové a kulturní světy a otevřít tak vhled do některých aspektů schönstattské pedagogiky. Přínos pro mě samotnou měla práce především v propojení doposud poznaných jednotlivých úseků v celistvější systém a teoretické zdůvodnění schönstattské praxe, s níž jsem se setkávala jako se samozřejmostí. Ačkoli jsem při psaní měla na zřeteli jak pedagogickou teorii, tak výchovnou praxi, musela jsem z důvodu obsahové šíře zůstat na rovině systémové.
Závěrem vyberu několik poznatků významu ideálu jak obecného tak křesťanského a významu pedagogiky ideálů: Zažití přijetí a lásky člověku pomáhá přitakat vlastním kvalitám i omezením a tak mu umožňuje vnímat vlastní jedinečnost, nezastupitelnost v originálním poslání na tomto světě. Člověk pak už nehledá inspiraci v jednání většiny, ale v sobě samém.
Každý člověk přirozeně touží po růstu, překračování svých hranic, dokonalosti. Snaha o dosahování ideálu může být utišením „žízně“ po dokonalém.
Pohled na ideál vede člověka k uvědomění vlastního postavení ve světě. Ačkoli člověk jako stvořená bytost zažívá přirozenou zranitelnost, nedokonalost a ohraničenost, nepřestává být Božím obrazem, obrazem Dokonalého, částí plnosti lásky a dobra, a proto je výzva „být člověkem“ něčím neskutečně velkým a krásným. Přijetí této role je osvobozením od přehnaných nároků na sebe sama a zároveň povoláním k plnému nasazení rozvíjet své lidství směrem k celistvosti.
Vytyčení ideálu předpokládá víru v dobro uložené v nitru člověka. Odkrývání a posilování dobra člověku jednak dodává sebedůvěru a uschopňuje k sebepřijetí a zároveň proměňuje ubíjející odstraňování špatného v minulosti v primárně pozitivní zaměření, orientaci na budoucnost.
Je-li člověk stvořen Bohem, který je dobro, pak vztah k dobru v sobě samém je posílením vztahu k osobnímu Bohu, důvěrou v jeho přispění.
Výchova k ideálům je propojením víry a života, je fundamentální podmínkou nové křesťanské kultury, v níž může společnost dosáhnout nové rovnováhy mezi odvahou k svobodnému rozhodování v jednotlivých záležitostech všedního dne a dětskou důvěrou v dobro Toho, jímž se člověk nechá nést.
Schönstattská pedagogika ideálů není samostatně stojící naukou, nýbrž součástí celistvého a organického systému, který chce být odrazem celisvosti vztahů (k Bohu, lidem, sobě samému, idejím, věcem, místům,...), skutečnosti souvislostí ve světě, v němž se člověk pohybuje a v němž má následovat jak ideály viditelné a dosažitelné tak ideály, které přesahují jeho lidské síly. Pedagogika ideálů však v celém systému zaujímá přední místo, neboť je pomocí k odhalení a naplnění podstaty lidství i podstaty konkrétní osobnosti.
Zatímco pedagogiku ideálů, důvěry, vazeb a pohybu lze do určité míry aplikovat na horizontální rovině, díky pedagogice úmluvy člověk zakusí, že v osobním vztahu Bůh člověka bere vážně v jeho svobodě a jedinečnosti. Pak se v pedagogice ideálů díky vztahu úmluvy Bůh pro člověka stává partnerem dialogu při pěstování klíčícího semene vloženého do každého jedince. Pak už není ideál hvězdou v nedohledné výšce, ale částí „božského“ v nitru člověka.
|
